Jmenuji se Narcisa Malfoyová, což znamená, že moje jméno pochází od květiny jménem Narcis.
Za mlada, když jsem byla ještě svobodná, jmenovala jsem se Blacková a měla jsem dvě sestry. Všechny tři jsme byly nadané čarodějky a zdálo se, že jednou budeme věrně sloužit Pánovy Zla. O Bradavicích jsme věděly už od dětství, pocházely jsme totiž z čistokrevné kouzelnické rodiny a byly jsme mezi lidmi velmi vážené. Bydleli jsme tehdy s rodiči ve velkém domě na Grimauldově náměstí, moc krásný dům.
A pak to přišlo - naší nejstarší sestřičce přišel dopis z Bradavic. Byla na to moc hrdá, já jsem se jí ani nedivila. Stačilo počkat rok a dopis dostala i má druhá sestřička. Do Bradavic tedy už chodily obě dvě. A za další dva roky, které uběhly rychle jako voda, nastal ten slavnostní den - obálku se zeleným inkoustem jsem dostala i já. Do Bradavic jsem chodila ráda a sestry mi o nich tolik napovídaly, že jsem se už ani nemohla dočkat prvního zářiového dne, když na nástupiště 9 a tři čtvrtě dorazí červená lokomotiva. Do kupé jsem si sedla se sestrami a přisedli si k nám ještě dva chlapci. Jeden z nich byl Lucius, už tehdy s krásnými plavými vlasy, druhý byl Macnair, už tehdy však vyhlížel odpudivým vzhledem. Lucius se zařadil stejně jako já a moje nejstarší sestra, do Zmijozelu. Jaké však pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že naše druhá sestra Andromeda chodí do Nebelvíru!
Můj Bradavický život probíhal klidně a po škole jsem si vzala Luciuse, narodil se nám syn Draco a přidali jsme se k váženým Smrtijedům. S Andromedou se už nestýkáme, Belatrix ji úplně nenávidí a přísahala, že až ji někdy potká, zabije ji. Když Luciuse zavřeli na celý rok do Azkabanu, prožila jsem ty nejhorší chvíle mého života. Když se pak vrátil, padaly mu vlasy v obrovských chomáčích, měj pod očima velké šedé kruhy a vůbec se mnou nemluvil.
Náš život po pádu Pána Zla probíhá už mnohem klidněji. Jsme teď na straně dobra, sestra je mrtvá a s druhou jsem se ještě neviděla. Hlavní ovšem je, že jsme všichni Malfoyovi přežili.


